Student, zběhlý v surfování, mi ji konečně našel. Sherry Rochesterovou, tu učitelku zenu, která seděla přímo přede mnou v řadě ostatních účastníků v období intenzivního sezení v meditaci v tělocvičně ve Varšavě v roce 1981. Po velmi intenzivním zážitku jakéhosi niterného osvobození (vyluštil jsem první a pak několik dalších kóanů), jak mi tak v předpisovém posezu tekly slzy štěstí z očí, jsem schytal několik pohoršlivých pohledů od těch, kteří netušili, ale také široký chápavý úsměv právě a jen od téhle drobné Kanaďanky (jenž doprovázela jihokorejského zenového mistra Seung Sahna), sedící naproti: bylo jasné, že si tím už prošla, a proto chápala, co se ve mně děje.
Já tehdy věděl, že teď nebo nikdy, a seděl jsem s třemi podobnými polskými nadšenci i v noci. A pak lup, a bylo to, a já si užíval celé hodiny bezmezné rozkoše z života, sezení, a také vděku všem, kteří tam byli se mou. Když jsem jednou měl službu (což spočívalo v tom, že jsem, jako jiní, v jakési štafetě služeb převzal zenovou hůl, a předpisově jsem pomalou chůzí obcházel stohlavé řady sedících: pokud umdlévali, kymáceli se, nebo dokonce usínali, laskavě jsem se jich dotkl na rameni, a pak, když se předpisově sklonili, je celkem čtyřikrát udeřil plochou bambusovou tyčí (kyosaku) podél jedné i druhé strany páteře. Už když jsem se blížil k Sherry, věděl jsem, že přestože seděla předpisově, požádá o rány holí. Tak se také stalo, já se dokonale soustředěn napřáhl, a ztrnul jsem: Sherry byla drobná žena, a jak měla kimono opatřené širokánským pásem (obi), od límce k pásu nebylo víc než 30 centimetrů… a já měl hůl nejméně stodvaceticentimetrovou. „Jak já se jen trefím?“ prolétlo mi hlavou. Ale zaváhat jsem nehodlal, a tak jsem si nějak (dodnes přesně nevím, jestli jí to vůbec pomohlo, klidně jsem mohl trefit místo jejích zad jen její pás) poradil.
Poslední den jsme s Sherry seděli před tělocvičnou v parku před školou a povídali si. Já vyprávěl o tom, že havrani, kteří poskakovali opodál, byli nejoblíbenějšími ptáky i v mém rodném městě na severu Moravy, a pak jsem zažertoval na obvyklé téma mnichů, kteří se ptali mistra Co je to zen (nebo buddha, nebo buddhovství). Moc jsme se spolu nasmáli. Teď, po třiceti letech, jsem shlédl rozhovor s ní na téma stárnutí, dověděl se, že napsala dvě knihy (jednu právě na téma Cultural Creatives, o kterém pojednávalo video, jenž mne nedávno tak potěšilo, a druhou na téma ženské spirituality, hurá!), a pokusil se marně stáhnut si úvodní kapitolu, ve které Sherry popisovala své první setkání se zenem z roku1975. Aspirály osudu se opět setkaly…
V polovině 70. let min. stol. byla v nějaké krizi, a tak odletěla z Toronta do Esalenu v Kalifornii na kurz, jehož součástí byl týden se zenovým mistrem. Abyste si „vyprázdnili“ mysli, a byli připraveni, vysvětlovali organizátoři. Sherry seděla zazen poprvé v životě, a třetí den, kdy už ji bolelo celé tělo, nejen kolena a páteř, se konečně dostala s desítkou jí podobných na slyšení k mistrovi. Se silným korejským přízvukem vyprávěl o mnichovi, který na otázku, co to je Buddha, dostal od mistra odpověď (asi protože zrovna kydali žumpu): Suché hovno na klacku. Mnich zmateně a rozhořčeně opustil mistra i klášter. Po letech byl u jiného učitele, a na tutéž otázku dostal jinou odpověď (asi protože zrovna uklízeli vlnu): Třicet deka vlny. Korejský mistr Seung Sahn se nakonec zeptal: Která odpověď je lepší?
Přítomní buď mlčeli, nebo zmateně pokyvovali hlavami, ale na správnou odpověď nepřišli. Jeden člověk se ale mistra zeptal: „Znáte Wernera Erharda“ (tehdy to byl velmi známý propagátor své nové duchovně terapeutické metody est: byl jeden z prvních, který chytře používal televize, a měl tisíce následovníků. Po dvou letech ale módní vlna opadla a dnes o něm prakticky nikdo neví)? „Jaký je? Je osvícený?“ Mistr odpověděl velmi překvapivě: Werner Erhard je Buddha. Tazatelé, konsternováni odpovědí, zmateně koukali jeden na druhého: Erhard, se vší tou sebepropagací, Buddhou? Mistr si je chvíli vychutnal, a pak šibalsky pronesl: A proto je uschlé hovno na klacku.
„Prásk“, popisovala to mnohem později Sherry, která se stala studentkou Sengh Sahna a pak oficiální učitelkou zenu v jeho linii (řídila řadu let zenové centrum v Torontu): „To bylo první z následné řady zenových probuzení.“ Pronikavost jeho myšlení, jeho odpovědí, to vše ji přímo oslnilo. Mistr tehdy dodal: Zbavte se svých názorů, myšlenkových zvyků, vaše mysl bude čistá jak prostor sám, a nebude pro vás rozdílu mezi prázdnými slovy osvícený a neosvícený.
„Po pěti týdnech v Esalenu jsem byla více probuzená než kdykoliv jindy v životě, začala jsem praktikovat zen, a připravovat doma v místním rádiu pořady o vědomí a duchovnosti,“ napsala Sherry do své knihy v roce 2000. Jak zní a mluví mohou zjistit zájemci na videu (je nutno umět anglicky, ale vlastně stačí jen ji chvíli pozorovat).
Mimochodem, každý jsme vrozeně osvícený, a dokážeme (vy)řešit kóany života, jen nám to neřekli. Kdysi jsem vyprávěl o skupinové inteligenci, a přidal příběh ze života fandů Sparty. Když byli poněkud sprostí na sudího a skandovali Soudce je vůl, soudce je vůl, hlasatel je napomenul a požádal, ať to neskandují. Chvíli byl klid, ale pak se jedna tribuna po dalším nepochopitelném písknutí sudího rozvášnila pokřikem Soudce je Hugo, Soudce je Hugo. A vzápětí druhá kontrovala: Hugo je vůl, Hugo je vůl…
Hm. Pokusím se Sherry přímo napsat, případně si promluvit (Skype funguje náramně), ale i kdyby se mi to nepovedlo, nevadí, už vím, že ani ona se posledních třicet let nezastavila, a je živoucím důkazem toho, že i žena nejenže může dosáhnout osvícení a pak své zkušenosti naplno uplatnit v praktickém životě, ale také psát knihy, vysílat v rozhlase, pracovat jako psycholožka (aniž by zkameněla ve své odbornosti)… a zůstat dokonale ženská. Objednal jsem si její knihy, a už teď se těším, jak si počtu. Po třiceti letech od posledního setkání, a po deseti letech marného hledání nějaké Češky, která by propojovala svět duchovnosti, inteligence a odbornosti, se světem ženskosti. A která by, viz příloha (překlad Vaška Adámka z jejího rozhovoru na výše anoncovaném videu na téma stárnutí), zcela jistě právě díky duchovnosti z mládí, tak krásně zestárla do žensky upřímné moudrosti. Hurá.
Stáří je veliké a zajímavé dobrodružství. Připravuji knihu, která se bude asi jmenovat: Zrání, nebo Dozrávání celý život. Když se řekne slovo aging (stáří,stárnutí), zní mi to úžasně. Nebo když se řekne ripening (zrání, dozrávání)… Celistvost míří ke svému naplnění. Když se ze semenáčku eukalyptu stane dospělý strom, tak naplnil své poslání. Ještě nevíme, jaké je lidské poslání. Zatím na to nebylo dost času, až na tuto generaci, kde je dost starých lidí, kteří jsou zdraví, mají zkušenosti a dost sebe reflexe na to, aby se zajímali o: Ó, co to je být tady a teď?
Ale vše se mění, pozoruji to i na sobě, nikdy jsem o tom tak nepřemýšlela. Vše se teď zdá být tak jiné. Jako jednotlivé maličkosti. Mám tolik potěšení třeba při snídani – pozoruji svého muže a jeho červený župan, brýle na krku, jak vyřizuje e-maily, já piji čaj a dívám se ven na sýkorky jak se pošťuchují na krmítku, a to je takové potěšení. Nevěděla jsem, že život bude takové potěšení. Mám pocit jakési nebeskosti. Přemýšlím, co kdo dělá teď vše tak nebeské.
Už nejsem tak uspěchaná jako jsem bývala. Rozhodla jsem se nebýt tak uspěchaná, jako jsem bývala. Ale myslím, že je tady ještě něco víc. Myslím, že se právě mění vědomí. Četla jsem hodně výzkumů o staří a o tom, co lidé zažívají, a vypadá to, že to vychutnávání si přítomného okamžiku je docela běžné. A taky sledování mraků putujících po obloze, nebo špičky stromů pohupujících se ve větru, nebo vítr čeřící vodu. Zažívám takovéto extáze radosti.
Láska je taky jiná. Tak jako vztah s mým mužem. Už jsme spolu 26 let. Vždy jsem si myslela, že to bylo neuvěřitelně nádherné a plné, ale je v tom ještě něco víc. Myslím, že z části to má co dočinění s tím, že víme, že nám zbývá deset patnáct let, nebo tak nějak. Takže nás to, díky vědomí, že máme omezený čas, přidržuje… a pociťujeme společně žal i radost, a nakonec přichází pocit vděčnosti.
Nikdy jsem nezažila rozchod, a nebyla bych moc nápomocná, když si mi někdo postěžuje – ten můj muž každé ráno potřebuje najít ponožky na svém místě, jinak je na mě naštvaný. Nejradši bych řekla – přeji si, abys byla vděčná, za to co máš v tak krátkém životě. Ale raději to neřeknu, protože vím, že by to nebylo přiměřené vůči někomu, kdo je zrovna v krizi. Ale tak to cítím, tu vděčnost a vím, že Paul to cítí také tak. Občas si to vidíme na očích. Mému muži bylo 70 a mě 67, a máme se tak krásně.
Někdo řekl, že tak to mají mít všichni. Já jen říkám, poznala jsem, že je to možné, ale nedělám nic zvláštního, aby se to stalo, žádné zvláštní praktiky, výzkumy, nebo cvičení. Prostě se to děje.
Sherry Ruth Andersonová, 2010
